AŠTANGA JÓGA - JAMAS A NIJAMAS

Soukromá kompilace Laury Kratochvílové (v Praze, 23.12. 2011 23:12), která by asi vypadala jinak, kdybych ve svém životě nepotkala paní Šafaříkovou, Jiřího Macelu, Ideu Stone, Cliffa Barbera, Honzu Pletánka a vůbec všechny ostatní…

ÚVOD: Tato kompilace vznikla jako podklady pro seminář Jóga a jamas a nijamas, který se konal o adventním víkendu 2012. Pojednává o jamas a nijamas, což jsou dvě z osmi větví aštanga jógy. Většinou se na ně pohlíží jako na etické základy. Domnívám se, že etika daná jako pravidla slouží a platí na nižších úrovních. V dalších úrovních se čím dál víc prosazuje jako nejetičtější přístup Dělej, co chceš. Lidé si často myslí, že to vede k tomu, že se všichni budou chovat jako dinosauři nebo predátoři. Přístup Dělej, co chceš zdaleka ale není infantilní ani agresivní „dělej si, co chceš“, jak by jej možná chápaly mladé duše (mladé životy, ne roky). Naopak od nás vyžaduje kultivaci toho, co chceme a jak toho dosahujeme. Není bez zajímavosti, že před smrtí lidé nejčastěji litují toho, že nežili svůj život podle svých tužeb, snů a představ. Že nežili svůj příběh, ale nechali si vnutit představy a příběhy ostatních. Jamas a nijamas by neměly vést ke křečovité „etice“, ale spíš být vodítkem k tomu, abychom dělali to, co chceme a nebránili v tom nikomu jinému.

Jogíni dávné minulosti zmapovali lidskou zkušenost na cestě jógy do osmi oblastí. Doslovný překlad slova aštanga je osm větví nebo údů (ve slově ašt lze slyšet německé acht, osm, i anglické eight), takže s trochou nadsázky by se dalo přeložit jako chobotnice, tedy osminožka (z řeckého okto-pus). Nutno dodat, že Aštanga jóga je něco mnohem rozsáhlejšího než Aštanga vinjasa jóga, jak ji známe zde na západě.

Nejniternější, nejvyšší / nejhlubší zážitky jsou stejně jako emoce prožívány u všech lidí více méně stejně. Naše těla vlastně také: trávicí soustava je u všech stejná, i když u někoho rychlejší a u jiného pomalejší a v jinou chvíli každý tráví jiné věci. To samé platí i v emocích: i když nás můžou hněvat či těšit různé věci v různou chvíli, prožitky jsou podobné. Proto je možné vytvářet mapy lidských cest a zkušeností, které se hodí všeobecně téměř na všechny. Každý systém je jakousi mapou prožívání lidského vědomí. „Zakreslitelé“ takových map jakoby říkali: Tady jsem a šlo se sem tudy. Nebo ještě lépe: Tímto jsem a stal jsem se tím takto…

Druhá sloka Patanjaliho jogasúter definuje jógu jako Jogas Čitta Vrtti Nirodha, tedy zánik pohybu vědomí (jóga  = jednota, spojení, jho, anglické yoke; čitta  = vědomí; vrtti = pohyb, fluktuace, vlastně vrtění; nirodha = úplný zánik, po kterém už věc znovu nepovstane, pro představu to po výdechu, po němž už nenásleduje žádný nádech). Něco, čeho se vlastně můžeme až děsit, je z hlediska nejrůznějších praxí žádoucím stavem. Zjednodušeně lze říci, že každá z osmi oblastí slouží právě tomuto cíli ve své vlastní sféře vlivu, od těch vnějších až po ty nejniternější.

Nazývat těchto osm údů stupni vývoje je však poněkud zavádějící. Svádí to k představě lineárního vývoje nebo jakési hierarchie – nejprve se dokonale vypořádám s jamas, pak hupsnu na nijamas a tak dále až po zasloužené samádhi. Aštangová „mapa“ má sice nějakým způsobem hierarchický charakter, to však neznamená, že postup na ní je lineární. Linearita, časová i prostorová, je stejně asi jen iluzí, díky které se se zážitky může vypořádat naše logické uvažování, jinak to, chudinka, nepobere. Hierarchický pohled spíš prostě slouží tomu, abychom věc mohli nějak uchopit, někde začít a mít se čeho přichytit v dobách začátků, vnitřních proměn, zmatku, tápání – tedy v dobách jako posledních asi tak deset tisíc let. Zdálo by se, že „spodní“ větve jsou dostupné skoro každému a výsledky aplikace těchto „podřadných“ praxí lze vidět poměrně rychle. „Vyšší“ větve bývají dostupné jen těm, kteří ve spodních patrech nezaháleli, a v plné šíři se rozvinou až později. Jenže až příliš často člověk zjistí, že po letech udýchané pranajámy, kdy se domníval stávat se pánem veškerenstva, ho Život donutí zabývat se vztahem k vlastním rodičům, zacházením s materiálním světem a placení složenek.

Strom nebo třeba chobotnice je uspořádání osmi údů jógy mnohem bližší než představa hierarchické struktury – lze je libovolně převracet a pořád je to uplatnitelný systém, což s tabulkou nelze. Strom či chobotnice odpovídají mnohem blíže organické povaze aštangové „mapy“. Strom lze také rozdělit na logické části (kmen, větve, listy…), ale v jeho úplnosti ho nelze uchopit jinak než jako celek. A stejně jako celá chobotnice strádá, přijde-li o dvě chapadla, nebo jako narušené kořeny budou mít neblahý vliv na všechny zbylé části stromu, tak i nedostatek v jedné oblasti aštanga jógy ovlivní její ostatní sféry. To samozřejmě platí i obráceně – posun či harmonizace v jedné oblasti bude mít pozitivní dopad na celek. Zaznamenám-li výsledky v praxi pranajámy, jistě se změní způsob, jakým cvičím asány, jakým zacházím se světem či jakým pohlížím na samádhi. Je to živé.

Známá poučka, že celek je víc než jen součet částí, platí i u aštangy. Tak jako tajemnou povahu chobotnice nelze definovat jako mozkové ganglium + útrobní vak + srdce…, smysluplnost aštangy vychází najevo až v provázání všech jejích větví. Konečně, systém aštanga jógy je „jen“ mapou, a mapa, jak víme, není krajinou – přes všechny nástrahy a milá překvapení, která na mapě zakreslená být nemohou a která vyvstávají mysteriózně podle toho, kdo krajinou kráčí.

Tuto mapu staří jogíni zakreslili následovně:

1. Jamas
Překládá se jako sebeovládání, kontrola, někdy úplně příšerně jako zákazy. Velmi zjednodušeně lze říci, že jamas jsou jakási doporučení, co nedělat. Asi jako kdyby v příručce pro zahrádkáře bylo zvýrazněno, co je plevel a jak jej vyplít. Jejich dodržování vede k tomu, že například začínáme jednat tak, abychom postupně splatili karmické dluhy a nezakládali nové.

2. Nijamas
Překládá se jako zákony, návod, někdy příšerně jako příkazy. Vytváříme si takové vnitřní prostředí a udržujeme takové stavy, které vedou k harmonickým vztahům se světem, vedou k vnitřní ekologii a udržování příznivého a harmonického vnitřního světa. Zjednodušeně lze říci, že to jsou doporučení, co dělat. V příručce pro zahrádkáře by odpovídaly pojednání o tom, co, jak a proč pěstovat.

3. Asány
Udržování těla ve vyladěném, přístupném a otevřeném stavu. Tělo přestává být překážkou, ale ani se neodmítá, stává se „živým“.

4. Pranajáma
Prána = životní energie, jáma = kontrola, směřování. Pránajáma je tedy efektivní a vědomé směřování prány neboli životní energie. Přestávám být otrokem jejích výkyvů a učím se ji ovládat a šikovně využívat. Praxe pránajámy může být rychlým mostem mimo nižší stavy. Proto je dobré, aby na to bylo tělo připravené a každodenní život byl uspořádaný.

5. Pratjahára
Přejímání kontroly nad smysly. Přestáváme se ztotožňovat se smyslovým vnímáním. To neznamená, že začneme halucinovat (konečně mysl je taky smysl, jak etymologie napovídá – nebo spíš křižovatka smyslů. Mysl je to, co smyslům dává smysl.) S pratjahárou se z vnějšku obracíme dovnitř, přestáváme vnějšek a vnitřek vnímat jako rozdílné. Zbylé tři údy už nemají nic společného s tím, čemu jsme až dosud říkali vnější svět a jednota začíná být patrnější než roztříštěnost.

6. Dharana
Probuzení koncentrace.

7. Dhjána
Udržení koncentrace.

8. Samádhi
Swámí Satchidananda říká: „Dharana je trénování mysli k meditaci… Po dlouhé praxi se proud koncentrace postupně prodlouží a stane se dhjánou… Samádhi nelze praktikovat – vydáte všechnu svou snahu do dharany, v dhjáně se to děje bez snažení a vy jen jste, vědouc, že jste v meditaci. Ale v samádhi už nevíte ani to – není tam nikdo, kdo by to věděl…“ Nutno dodat, že buddhisté říkají samádhi hluboké koncentraci. Samádhi jogínů zřejmě zahrnovalo obšírnější a hlubší zkušenost. Asi ale ani toto není konec možností vědomí…

Jamas a nijamas

Na západě to často vypadá tak, že se člověk nejprve dostane k asánám, pak možná k jakési pranajámě, zbylé oblasti odmávne někdy na příští život a jámy a nijámy ignoruje buď jako zcela samozřejmé nebo jako zcela nepodstatné.

Termíny jámy a nijámy se často překládají jako zákazy a příkazy, což je poněkud nešťastný popis, zvlášť pro nás Evropany (kdo nám má co zakazovat a přikazovat?!) Tento překlad v sobě skutečně nese trochu absurdity, protože v posledku nám opravdu nikdo nic přikázat ani zakázat nemůže (možná v Indii to tak šlo, kde guruové opravdu mohli jednat s lidmi jako s dětmi a lidé za to byli vděční). Na západě lidé pohlíží na jámy a nijámy spíš jako piráti z Karibiku na pirátský zákon: Když to můžu dodržet nebo potřebuju, aby to dodržela druhá strana, je to zákon. Když to dodržet nemůžu nebo se to nehodí, kapitán říká: „To není zákon, ale doporučení.“

Jám i nijám je pět, a pokud vám to bezděčně připomnělo křesťanské desatero, máte samozřejmě trochu pravdu. Skoro každý systém, každá „mapa“ přichází s pomocným manuálem, jak se chovat efektivně, ať už nám jde o Krásu a Dobro všehomíra či konečné vyvanutí. Tyto manuály nebývají totožné, ale přesto někdy zarážejí svou podobností.

Jak se vyvíjíme, mění se nejen význam jednotlivých oblastí, ale i náš motiv, proč je vlastně naplňovat. Co je „dobré“ na jedné úrovni, nemusí být stejně prospěšné na jiné. A obráceně. „Slzy duše jsou smíchem ducha,“ jak krásně básnil Honza Pletánek.

Stejně jako mezi jednotlivými údy aštanga jógy panují i mezi jednotlivými jámami a nijámami organické vztahy. Změna v jedné vede ke změně v druhé. Paradoxní je, že při podrobnějším pohledu je dokonce čím dál těžší je mezi sebou odlišit, tak hluboce jsou spojené a propletené a jedna vplývá v druhou.

Každý z nás se do nějaké míry jámas a nijámas řídí. Asi by nikdo z nás neukradl peněženku, nedal druhému pěstí jen tak z plezýru nebo nelhal s vyloženým potěšením. Stačí však jen trochu detailnější prozkoumání, abychom zjistili, že jámy a nijámy plní mnohem hlubší funkci než jen zajištění etických pravidel pro skupinu lidí žijících pohromadě.

JAMAS

Jeden důkladný výzkum mnohokrát dokázal, že mohou-li lidé podvádět, podvádějí jich většinou hodně, ale jenom trošku. Máme nějaké hranice „dobra“, které už překročit nechceme. Tuto hranici střeží svědomí. Potlačené svědomí je sebeznásilnění. Zajímavé bylo, že když se lidem před pokusem (jehož složitostí zde nebudu zatěžovat, ale měl hlavu a patu) nenápadně připomnělo desatero, nepodváděl ani jeden člověk. To znamená, že tuto hranici rádi posuneme, když je k tomu všeobecná nálada.

Většina z jám se nedefinuje jako přítomnost toho, co by mělo být, ale jako nepřítomnost toho, co by být nemělo. Předpona a- tak ve slově aparigraha vyjadřuje nepřítomnost ulpívání, ve slově astýja nepřítomnost kradení (ve smyslu braní si toho, co mi nebylo dáno), a ve slově ahimsa nepřítomnost násilí. Pouhá absence a nepodporování stavů neušlechtilých otevírá nový čistý prostor pro něco blaženějšího, co přijde bez našeho usilování, tedy STANE SE, jako když střílím z luku: střela se musí „stát“ jako když odpadne lísteček od stromu. Jak zpívá Vlasta Redl: „To, co je navždy, to nepřijde nikdy, protože prostě to tu je.“ Definování stavu jako absenci něčeho zároveň šikovně zabraňuje tomu, že si žádoucí stav usmolím v hlavě jako koncept či představu a pak si myslím, že jsem nenásilný. Jakmile si všimnu, že povstala ahimsa, stačí se učit ji vypnout a ne se starat o to, jaká bych měla být a čím ji nahradit.

1. Ahimsa aneb o přijetí světa a obejmutí bolesti
Ahimsa bývá někdy vykládána jako nezabíjení a tedy jako pobídka k vegetariánství. Když to někde čtu, tak rovnou takovou knížku zavřu. To je totiž značně omezený výklad. Podle Šivanandy je dokonce smyslem ostatních jám zdokonalování ahimsy – tak moc je důležitá, neboť zastavuje vnitřní válku a vnáší nám do srdce smíření se světem takovým, jakým je. Možná bychom nejedli maso, nezabili komára, ani na nikoho veřejně nekřičeli. Ale to jsou jen velmi hrubé formy násilí, které lze vcelku snadno odstranit. Nebezpečnější a určitě zákeřnější jsou jeho subtilnější podoby. Drobná odsouzení všeho, co nezapadá do mého „jogínského“ obrazu světa, jemňoučké manipulace s druhými či se situacemi, aby se vyplnila má vůle a přání, lehoučce ironické poznámky jen proto, abych si uchlácholila poraněné ego, vnucování rad druhým, protože „vím“, že jsou pro jejich dobro, nenápadná povýšenost, rýpance jen proto, že se cítím uražená… Hezky definuje násilí Donna Farhiová jako „jakoukoli myšlenku, slovo nebo čin, který nám či ostatním brání ve svobodném růstu“.
Mám-li totiž aplikovat nenásilný přístup k veškeré skutečnosti, musím tak učinit nejen ke všem lidem, sám k sobě, zvířatům, anorganickým bytostem a duchům (pokud na ně věřím), rostlinám, nýbrž dokonce i k jednotlivým stavům jako například bolesti, utrpení, ale třeba i radosti a štěstí (nebudu se snažit štěstí násilím udržet). Budu ochotná svou bolest a utrpení přinejmenším nepotlačovat a později je třeba i obejmout. Moc často nám to nedochází, ale bolest je zřejmě nejosamělejší entitou ve vesmíru: Nikdo ji nechce! Přijetí toho, co se nám nelíbí, ve smyslu, že tomu uvnitř udělám prostor a nemusím tomu dávat důležitost tím, že to odmítám, je asi vrcholem ahimsy. To také neznamená, že musím podporovat to, s čím nesouhlasím. Nenásilné přijetí bolesti neznamená ani, že si trpět přeji! Ale když už tu bolest je, unesu ji (konečně slovo trpět má ne náhodou společný kořen se slovem trpělivost: schopnost trpět je tedy schopností být trpělivý. Přijetí bolesti nemá nic společného s masochismem či asketismem, který až příliš často jen živí nabubřelé „duchovní“ ego. Nemá nic společného ani s naivním pozitivním myšlením, jenž se snaží samo sobě namluvit, že citron je sladký, místo aby se učilo rozšířit srdce natolik, že se do něj citron vejde i se svou kyselostí. Nenásilí není trubkóznost – nesmím páchat násilí v první řadě na sobě.
Prvotním přístupem k takové výzvě, jakou je praxe nenásilí, bývá, že je děláme pro druhé. Příběh z knížky o Neználkovi znám jen z vyprávění, ale takhle nějak to prý bylo: Neználek měl dostat kouzelnou tyčinku za tři dobré skutky… Udělal jich asi deset – a nic. Nakonec se na to vykašlal a začal dělat dobré věci jen tak, někdy. A po třech takových, které se mu prostě „staly“, čímž to byly skutečné dobré skutky a ne spekulace, hůlku dostal.
K tomu, abychom u sebe skryté a jemné tendence k násilí odhalili, potřebujeme odvahu a srdce dost velké na to, abychom se do něj my i svět vešli celí, takoví, jací jsme, ne takoví, jací bychom podle nás BÝT MĚLI. Odvahu vidět pravdu a velké srdce, do kterého se pravda vejde. A to už se dostáváme k další jámě satjá.

2. SATYA: závazek k pravdě – nutkání k pravdě
(„Co ostatní dávají jako povinnost, tomu já říkám nutkání.“ Walt Whitman, Stébla trávy).
Zdaleka to není jen „jemná“, nehrubá nebo správná mluva. Kdybychom si vyškrtli ze slovníku všechno, kdy přeháníme, co je založeno na představách, předpokladech, mluvili bychom podstatně méně. Jeden z mých nejmilejších učitelů jógy už neřekne skoro nic. Sebeklam je velmi nebezpečný, protože se jako neuvěřitelně kreativní a zároveň projekční plátno neustále přizpůsobuje tomu, co chceme vidět. Proto láska a úcta k pravdě se musí někdy pěstovat a stavět na přední pozice v žebříčku hodnot.

3. ASTEYA: Nebraní si toho, co mi nebylo dáno.
Asteya se překládá někdy ledabyle jako nekradení. Nejedná se ani tak o krádeže materiálních věcí, ale hlavně pozornosti a energie ostatních. Asteya velmi úzce souvisí s nijámou Santosha – spokojenost, protože nemám potřebu brát, když jsem spokojený s tím, co mám. Všichni si v sobě neseme v určité vrstvě pocit nezaplnitelné díry, jakýsi děs z pomíjivosti. O její zaplnění se snažíme vším,vztahy, zážitky, sebedůležitostí, dokonce třeba i pomáháním ostatním, ale je bezedná.  Asteya nás vybízí k tomu učit se s touto dírou něco udělat. Asteya není askeze, znamená, že s radostí a vděkem beru, co bylo dáno. Masaru Emoto na svých fotografiích vodních krystalů ukázal, že nejkrásnější, tedy nejsymetričtější a nejbohatší krystaly vytváří voda, která byla vystavená vibracím vděku nebo lásky. Ve filmu Happythankyoumoreplease (tak se to fakt píše) radí mladý muž své kamarádce, že si má často říkat Happy – thank you – more please. Vesmír je totiž rád, když jsou jeho bytosti šťastné a moc rád dává. Proto šťastným dává stále víc.

4. BRAHMACHARYA: Sexuální zdrženlivost…
…ve smyslu, že se sexuální energií zacházím moudře. Dnešní doba je taková, že si každý může dělat, co chce. Moudře dnes asi znamená, že pořád ještě mohu uplatnit ostatní jámy a nijámy: nekradu, nelžu, neubližuju někomu jinému… Pokud si to dovedu takto zařídit nebo se obklopit lidmi, kterým nemusím lhát a moje chování jim neubližuje, je to podle mě brahmačarjá. Sexuální energii (sexuální ve smyslu erotická – přitažlivost a pohyb mezi dvěma póly) nejlépe vyhovuje, když teče. Je snadnější nemít sexuální představy jako mnich, kdy celé roky nevidím a neslyším nic, co by připomínalo sex, než jako nabušený dvacátník v západním velkoměstě. Stačí jedna návštěva posilovny a je po kontinenci.
Původně, když se staří swámí pouštěli do nám ani nepředstavitelných stavů a zkušeností a oblastí vědomí, brahmačarjá asi opravdu znamenala totální abstinenci od orgasmu, čehož se nejsnáze docílí vyhnutím se všem impulzům (o pravé tantře se říká, že to je cesta pro hrdiny, ne proto, že by byla tak nebezpečná, ale proto, že je tak svůdná. Jen hrdina, který zvítězil nad svými nižšími stavy, dokáže udržet erotično ve výšinách a nenechá ho spadnout na pudovou či čistě zážitkovou úroveň.) Některé praxe byly založené na použití veškeré nám dostupné energie a během nich nebylo radno „plýtvat“ na pudovou sexualitu.

5. APARIGRAHA: Neulpívání.
Věcí se většina z nás zbaví snadno. Ale třeba mniši nic nemají a tak hluboce lpí na víře nebo na církvi a na ideích. Je chtění ve smyslu touha = energie = ochota se vydat jako šíp, který už letí určitým směrem. Je to Castanedův „záměr“ nebo jedna ze čtyřech magických schopností: Vědět – chtít – odvážit se – mlčet.  A opravdu chtít „správně“ je určitou pěstěnou schopností. Jiné je chtění ve smyslu lpění = závislost = nesvoboda. Chtivost nás svazuje a činí nás manipulovatelnými. Je to téma na celou existenci. Co je to lpění právě na existenci a jakou bezbřehou sílu a moc má, nám dojde až ve chvíli, kdy nám hrozí, že už se nenadechneme… Všechno bohatství světa, všechny vztahy, vše, co nám připadalo důležité, je jako nic proti touze po příštím nádechu. Aparigraha se zdokonaluje po celou existenci a pomáhá rozpouštět (ne zaplňovat, ale rozpouštět!) díru uvnitř, kterou jsme zmiňovali výše. Smiřuje nás s pomíjivostí veškerenstva, aniž by nás ale vedla k nihilismu. Nihilista si myslí, že ví všechno, kdežto „mystik“ vidí tu samou povahu existence a přesto mu život zůstává tajemstvím.

NIJAMAS

1. ŠAUČA: Čistota.
Těla, chování, myšlenek (chcete-li vědět, co je zanesená mysl, přečtěte si půl hodiny Blesk a podívejte se na svou mysl před a po). Čistota záměru. K tomu potřebuji ochotu k pravdivosti, abych je odhalila.  Praxe Šauča přináší Krásu.

2. SANTOŠA: Spokojenost.
Fakt, že spokojenost je na seznamu praktik a přístupů, dokazuje, že není závislá na okolnosti. Je to Minaříkova „bezpředmětná radost“. Castanedova „nálada bojovníka“. Prvním krokem je zbavit se sebedůležitosti. Většina z nás podle nátury začíná na sebelítosti nebo na obviňování ostatních. S prohlubujhící santošou nemusíme za štěstím běhat venku a v situacích si udržíme neutralitu. Pravá spokojenost je fakt hluboká úleva od té nezaplnitelné díry – v santoše se zceluje. Santoša, jako všechno, musí být poctivá, ne vynucená (falešný úsměv nemá vraní stopy kolem očí, ale bez nich vám nikdo nevěří, že se smějete doopravdy). Když neztrácíme čas, tedy energii, kterou máme, sebelítostí a obviňováním ostatních, jsme neuvěřitelně výkonní. A čím dál spokojenější, takže místo pro „výkon“ pak děláme věci pro radost.

3. TAPAS: Oheň.
Překládá se jako omezování či disciplína, ale také znamená správnou touhu a nadšení. Odhodlání. Ochotu věcem se vydat srdcem. Není to o asketismu, ale o nadšení pro to, co dělám. Někteří nejsou asketové z důvodu sebetrýznění, ale že milují ten pocit, kdy se překonají a ten si přehrávají znovu a znovu. Tapas nám pomáhá procházet náročnými obdobími. Známé podobenství vypráví o muži, který sledoval motýla, jak se pracně dere z kukly. Chtěl mu v jeho zápase pomoct, kukl natrhl a motýla vyndal. Ten však nemohl létat – prolezení úzkou kuklou z motýlů vytlačí přebytečnou tekutinu, což se tomu „pomoženému“ motýlu nestalo a byl tedy moc těžký. Dnešní doba ztratila ochotu se něčemu vydat, i když to je někdy náročné, ale není to vyčerpávající, protože to máme tak rádi, že díky tomu hoříme vnitřním ohněm – tapas.

4. SWADHYANA: Samostudium…. Sebestudium…
Někdy se překládá jako studium textů – opět, najdu-li takový výklad, knihu zaklapuji. Mnohem vhodnější je sebestudium (nad bránou v Apollónova chrámu v Delfách, místě hlubokých transformací a setkání s mystérii ne nadarmo stálo: Poznej sám sebe). Nejde o sbírání vědomostí, ty nemají moc valnou cenu, nevedou-li za dualitu. Swadhyana vede k zodpovědnosti za to, co se ve mně děje. S tím souvisí ochota se měnit – přestat být tím, čím jsem dosud myslel, že jsem, ochota nechat přepsat dosavadní kód. Proto má Brumbál z Harryho Pottera jako totemové zvíře Fénixe: ovládá to nejdůležitější umění, znovu povstat z popela z toho, co jsem byl.

5. ISHVARAPRANIDHANA: odevzdání se… (Bohu).
Stačí si několikrát za den uvědomit něco, co mě přesahuje, krásu, inteligenci, přírodu, vědomí… Vědomí většího příběhu, než našeho osobního dramatu. A nakonec místo toho, abychom odkrývali tajemství, se jím stáváme. Mysl, které se něco líbí, je stejně fascinující, jako mysl, které se něco nelíbí. Stačí se podívat na cokoli a hned je jasnější Wittgensteinův citát, kdy říká, že největším mystériem je, že vůbec něco je. Že něco existuje oproti Nic. Ishvarapranidhana vede k vyvolávání a pěstování si toho nejlepšího, co v nás je.
Pokud nevím, jak a čemu se odevzdat, můžu se inspirovat „Tlustou paní“ J. D. Salingera:

„Jak jsem s Wakerem vycházel ze dveří, Seymour mi řek, abych si vyleštil boty. Byl jsem běsný. Diváci ve studiu jsou všichni idioti, hlasatel je idiot, sponzoři jsou idioti a já bych si pro ně prostě nenaleštil boty ani za nic, povídám Seymourovi. Řek jsem mu, že tam, kde sedíme, beztak nejsou boty vidět. Řek, ať si je stejně naleštím. Řek, ať si je naleštím pro tu tlustou paní. Vůbec jsem netušil, o kom to sakra mluví, ale měl ten svůj seymourovský výraz, tak jsem si je vyleštil. Nikdy mi neřek, kdo byla ta tlustá paní, ale leštil jsem si pro ni boty pokaždé, když jsem šel vysílat…“
(J. D. Salinger: Franny a Zooey)

SHRNUTÍ

Co se hodí si vždy připomenout:

- Vše, co žiju, má být opravdové, ne jen myšlené

- Nemusím mít dokonale čistý talíř k tomu, abych se najedl = Nemusím se pranýřovat, když v sobě objevím něco, co „etičtí duchovní“ hodnotí jako démonické, zlé, špatné, negativní. Vše je otázka dopadu, jaký to má. Nádobí není nutné mýt Savem, i když z pohledu mikrobiologa zůstane plné bakterií.

- Uleví se, když se oprostíme od názorů ostatních, ale ještě víc se uleví, když se oprostíme od názorů nás samotných, jak říká Mirek Bláha

- Kdyby byly jamas a nijamas sepsány v dnešní době, možná by vypadaly trochu jinak. Třeba by to spíš odpovídalo seznamu, který koluje internetem, s pěti věcmi, kterých lidé nejvíc litují před smrtí:
1) Přeji si, abych měl odvahu žít život podle sebe a ne podle očekávání ostatních,
2) Abych tolik nepracoval,
3) Abych měl víc odvahy vyjádřit své pocity,
4) Abych zůstal v kontaktu s přáteli,
5) Abych si dovolil být šťastnější = před smrtí si uvědomujeme, že je to otázka vnitřního rozhodnutí, kolik si dovolím.